Neolit u Vojvodini (Dissertationes) (Volume 5) by Brukner, B and a great selection of related books, art and collectibles available now at AbeBooks.com. Srednji paleolit. Predgrnčarski neolit. Mezolitik ili mezolit (grčki mesos=sredina and lithos=kamen ili 'Srednje kameno doba') je bio period u razvoju ljudske.
V mladší době kamenné dochází ke změně klimatu v podobě oteplování a vyšší vlhkosti vyvolané větším počtem srážek. Změnu zaznamenalo také lidstvo, které začalo postupně přecházet od lovu a sběru přírodních plodin k pastevectví a zemědělství.
Na Předním východě šlo o přechod plynulý, ve větší části Evropy můžeme tento proces označit jako skokový, pro který se ujal termín neolitická revoluce. Nejstarším a rozhodujícím centrem neolitizace bylo území tzv. Úrodného půlměsíce, které je možno vymezit hornatým územím Předního východu od Palestiny, Jordánska, Sýrie přes Turecko, Írán až k Perskému zálivu.
Zde si již v období kolem 10 000 let př. n. l. lidé ochočují a šlechtí divoce žijící zvířata – ovce, kozy, skot a prasata, pěstují obiloviny – pšenici jednozrnku a dvouzrnku, ječmen, vzácněji proso, výjimečně oves a žito, dále len, mák, boby a luštěniny. Na Moravu přichází neolitická revoluce se zpožděním cca 4 000 let. S nástupem zemědělství a dobytkářství můžeme tedy počítat okolo 6 000 př. n. l. Změna je spojena s příchodem nového lidu, který přináší nové informace a dovednosti. Ve srovnání s předchozím obdobím (mezolitem) se životní úroveň zvyšuje. Je patrná nejen v úrovni hospodářské, ale také v architektuře sídel, v produkci keramického i kamenného zboží.
Hlavní znaky neolitu se týkají: usedlého způsobu života a stavby pevných domů ze dřeva a hlíny; pěstování kulturních zemědělských plodin a chovu domácích zvířat; výroby keramických nádob; výroby broušených a vrtaných kamenných nástrojů; počátků textilnictví.
První zemědělci obdělávali svá políčka nejprve dřevěnými tyčemi či kopáči. Plocha pro pole se získávala v těsné blízkosti vlastní osady na úrodných sprašových půdách, na slunných polohách nedaleko vodních toků, ale také mýcením porostu. Půda se však časem vyčerpala a musela se hledat nová. Není proto výjimečným jevem stěhování osad, jež se ale po určité době vrátily zpět do výchozího bodu. S koncem neolitu se již setkáváme s hospodařením, při němž byla část půdy ponechána ladem. Na takovéto louce se většinou pásl dobytek (ovce, kozy, tur a prasata), který půdu opět pomohl rekultivovat. Stáda domácích zvířat zabezpečovala přísun masité potravy po celý rok, rozvoj mléčného hospodářství i textilnictví (spřádání ovčí vlny).
Výnosy ze zemědělství a dobytkářství postupně rostly a měly vliv na růst populace, rozvrstvení společnosti, rozvoj směnného obchodu apod. Žně byly časově i fyzicky náročnou prací. Mohly být zvládnuty jedině pomocí celého kolektivu. Obdělávání polí i sklízení obilí mělo tehdy společenský charakter a bylo spojeno s různými rituály. Pšeničné obiloviny se sklízely ručně pomocí žňového nože či srpu a např. srpem se dalo sklidit 20–25 m2 za hodinu. Byl vyroben z dřevěné, kostěné či parohové násady ve tvaru rozevřeného klínu a jeho řezací část byla osázena čepelkami vytvořenými z kamene rohovce či pazourku. Dalo se s ním sklidit obilí zhruba na ½ ha, pak musel být nahrazen jiným.Zrní se po sklizni vyloupalo z klasů, dosušilo a zbavilo plev. Část se zužitkovala rozemletím na speciálních kamenech tzv. zrnotěrkách a upotřebila v podobě kaší, placek a polévek. Druhá část úrody byla uložena do zásobních jam zvaných sýpky, které byly vyhloubeny do země nedaleko domů na sídlišti. Jámy mohly být využívány celoročně, některé však byly utěsněny a obilí zde vydrželo do další setby. Aby nebyla úroda napadena škůdci či hlodavci vymazávaly se stěny jámy hlínou a vypalovaly se. Hlavní potravu představovaly z 90 % obiloviny a luštěniny, maso a mléko tvořilo zbylých 10 %. V dobytkářství převládal skot, prasata, ovce a kozy. Jídelníček byl doplňován lovem divoké zvěře. Sůl se získávala obchodem.
Zemědělství si vynutilo postupný přechod člověka k usedlému způsobu života. Vznikají trvalá sídliště a pevné domy. Vyskytují se osady ohrazené palisádou, popř. se osídlení stěhuje do vyšších poloh, a vznikají tak první pravěká hradiska. V neolitických osadách stály nadzemní domy, dále tu byly hospodářské objekty – obilná sila, sklípky, pece, odpadní jámy, hliníky (hlína z těchto jam byla využita na stavbu domů), dílenské objekty, studny, nádrže na vodu aj.
Neolitický dům měl nosnou dřevěnou konstrukci tvořenou z pěti řad kůlů, na nichž byla ukotvena sedlová střecha. Stěny představovala proutěná konstrukce omazaná hliněnou omítkou. Půdorys domů měl tvar dlouhého obdélníku, později lichoběžníku. Jeho rozměry se pohybují od 20 x 5 m až po délku přes 60 m. Vchod byl z jižní strany. Vnitřek domu se většinou členil na předsíň, případně zadní prostor, který mohl fungovat jako skladiště. Setkáváme se však také s rozdělením na jednotlivé kóje. Ty pak obývala rodina matky, její dcery, popřípadě vnučky se svými muži a dětmi. Domy tohoto typu se udržely po celý starší a střední neolit. S nástupem mladší neolitické populace byl nahrazen širokou škálou domů menších rozměrů.
Spolu s rozvojem materiální kultury se vyvíjel také lidský intelekt a abstraktní myšlení. Neolit označujeme jako epochu animismu (víra v existenci nesmrtelné duše a duchovních bytostí), animatismu (víra v oduševňující moc přírody), démonismu (chápajícího síly působící ve viditelném světě jako zosobněné mocnosti) a prototeismu (matná představa nejvyššího boha).
![Paleolit Mezolit Neolit Paleolit Mezolit Neolit](/uploads/1/2/5/0/125015867/710905123.jpg)
Neolitický zemědělec identifikoval úrodnou půdu – Zemi s plodnou ženou, matkou a do opozice k ní postavil mužský prvek Nebe. Dominance ženy v neolitu je dána její biologickou funkcí matky. Matriarchát ve smyslu skutečné vlády ženy patrně existoval jen výjimečně, většinou šlo spíše o tzv. matrilokální genealogický systém, v němž se příslušnost dětí určovala po linii matky.
Praktickou kultovní složku nám v neolitu přibližují archeologické nálezy kultovních míst nebo keramické modely kultišť. Kultovní obřady byly spojeny s uctíváním životodárných sil přírody, kopírovaly vegetační cykly a přinášely těmto silám oběti (např. lidská, především ženská plastika). Pro střední Evropu jsou typické rondely, tedy kultovní stavby v podobě kruhových areálů obehnaných jedním nebo několika masivními příkopy v kombinaci s vnitřními dřevěnými palisádami, většinou se čtyřmi vchody, které směřují do světových stran.
Nejstarší keramické nádoby vycházely z kulovitých tvarů – neolitický hrnčíř se nechal zřejmě inspirovat přírodními tvary různých schránek. Hlínu hnětl v ruce a nádoby skládal pomocí válečků na sebe. Menší nádobky byly pak modelovány z jednoho kusu keramické hmoty. Hrnčíř si byl vědom příznivých vlastností tuhy při výpalu (rozvod tepla) a využíval ji při výrobě keramických nádob, které byly vypalovány nejprve na otevřeném ohni, později v hrnčířských pecích. Výzdoba povrchu nádob byla nejprve jednoduchá – žlábkování, zářezy, vrypy, ryté linie, plastické výčnělky; později složitější – vpichy a malování.
Novým prvkem je znalost výroby a opracování kamene pomocí broušení a vrtání. Výsledkem jsou kopytovité klíny, ploché sekerky, ojediněle dvojramenné a diskovité mlaty. Od středního neolitu přibyl sekeromlat s otvorem pro topor. V mladším neolitu dochází ke zdokonalování tvarů dle účelu nástroje. K vrtání sekeromlatů byl užíván tzv. „pravěký vrtací nástroj' ovládaný ručně pomocí dřevěného luku s koženým řemínkem. Jako vrták sloužila dutá bezová větvička či ptačí kost, která se podsypávala jemným pískem. Přetrvává ale i tradiční štípání kamenné industrie a využívá se hlavně pro výrobu škrabadel (např. na zpracování kůže), srpových čepelek, vrtáčků, hrotů aj.
Živé pomezí Krumlovsko – Jevišovicko
V souvislosti s opracováváním kamene je potřebné zmínit se o těžebních areálech v Krumlovském lese. Zdejší těžba silicitů je unikátní zejména v tom, že představuje v evropském měřítku nejdelší trvání těžby vůbec, konkrétně od staršího mezolitu až do starší doby železné. Dolovat tu bylo možno díky dostatku velkých kusů surovin, ze kterých se dále vyráběly (štípaly) reprezentativní předměty jako dýky, sekery, srpy, čepele a hroty. Význam těžby nelze ovšem hledat pouze v ekonomické rovině, tzn. obstarávání suroviny pro výrobu nástrojů. Míra lidské práce při namáhavém hloubení těžebních šachet rozhodně neodpovídala množství a uplatnění vytěžené suroviny. Je proto nutno posunout smysl dolování k sociálnímu a rituálnímu významu samotného pracovního procesu. Z krajiny s viditelnými stopami lidské činnosti (sedátka na štípání) se stávala krajina sakrální, umožňující kontakt s podzemní sférou předků. I samotná práce v takové krajině pak dostávala ráz posvátnosti, z níž vyplýval zvláštní status některých předmětů (srpové nože pro sklizeň obilí). Od mezolitu do eneolitu (pozdní doby kamenné) byla většina suroviny z lokality odnášena pro další zpracování a na místě bylo ponecháno jen malé množství odštěpů a zmetků. Koncem eneolitu a zejména v době bronzové se ale situace obrací a hornina (rohovec) je zde rozbíjena, a to po celé generace.
Pro dobu starého a středního neolitu stopy hloubkové těžby chybí. Tato situace se mění v mladším období kultury s moravskou malovanou keramikou, kdy byly v Krumlovském lese objeveny šachty. V jedné z nich se dokonce našly dvě obětované ženy. Na tyto těžní revíry se posléze napojila většina jihomoravských sídlišť. Doložen byl např. export čepelí do okolních sídlišť (Maršovice – Na Kocourkách, Nové Bránice – u Chajdy aj.), odkud byly opět transportovány na vzdálenější sídliště a hradiska. V následujících eneolitických kulturách, které jsou dobou rozkvětu pravěkého dolování silexu po celé Evropě, se krumlovský rohovec sice běžně využívá, ale chybí doklady jeho těžby. Ta se oživuje až na samotném sklonku eneolitu – šachty hloubí lid kultury zvoncovitých pohárů. Další těžební aktivity jsou potom spojeny s následující dobou bronzovou.
Jednotlivé kultury moravského neolitu se mezi sebou odlišují kromě geografického rozšíření především způsobem, jak zdobily svou keramiku. Právě podle ní tyto jednotlivé společenství lidí, které ještě přirozeně neznaly písmo, a nemohly proto po sobě zanechat žádné písemné doklady, dostaly od archeologů své názvy. Jak už bylo naznačeno výše, v časové posloupnosti se v období neolitu na Moravě vyskytovala kultura s lineární keramikou (rytá, plastická, malovaná výzdoba; 5500–4900 př. n. l.), lid s vypíchanou keramikou (vypíchání nádob vícehrotým kolkem před vypálením; přibližně 4900–4600 př. n. l.), a především lid s moravskou malovanou keramikou (s velkou rozmanitostí výzdobných technik a zejména malováním; cca 4700–3900/3700 př. n. l.).
Neolit tedy dělíme na starší (starší stupeň kultury s lineární keramikou), střední (mladší stupeň kultury s lineární keramikou a kultura s vypíchanou keramikou) a mladší (starší stupeň lidu s moravskou malovanou keramikou).
Starší neolit
Za první neolitická společenství ve střední Evropě jsou považovány skupiny s lineární keramikou. Tato kultura vznikla v Přední Asii, odkud postupně pronikala přes Balkán do střední Evropy. Její osídlení na Moravě nebylo souvislé, ale tvořily ji skupinky lidí sídlící na spraši, navátých usazených horninách a v dobře zavlažovaných údolích již kolem roku 5500 př. n. l., a to na Znojemsku, Brněnsku a v Pomoraví. Osídleno bylo také Zlínsko, Přerovsko a Moravská brána. Nicméně až 80 % nositelů kultury s lineární keramikou bylo potomky mezolitického obyvatelstva.
Lid s lineární keramikou žil na Moravě cca 600–700 let. Za tu dobu se jeho kultura vyvíjela v archeologicky postižitelných fázích.
Živé pomezí Krumlovsko – Jevišovicko
Důležité místo v této souvislosti připadá opět oblasti Živé pomezí Krumlovsko – Jevišovicko.Nejstarší fáze této kultury byla totiž objevena např. v Boskovštejně a Pavlicích. Jednalo se o kulturu s vyspělým zemědělstvím a dobytkářstvím, kvalitní keramikou, kamennými nástroji i sakrálními (bohoslužebnými) předměty. Její příslušníci obývali typické velkodomy (v jedné osadě můžeme počítat se třemi až pěti dlouhými domy, což by dopovídalo počtu 60–100 osob), obklopené jámami, z nichž se brala hlína, soustavami hliněných pecí, hospodářskými objekty, studnami i hroby. Osady se cyklicky posouvaly nejen díky vyčerpaným polím, ale také z hygienických důvodů. Doloženy je máme třeba z Blížkovic, Střelic, Hlubokých Mašůvek, Moravského Krumlova, Rybníků, Trstěnic, Tulešic, Dobřínska, Dolních Dubňan, Jamolic, Kubšic či Jezeřan-Maršovic. Některé z osad byly navíc ohrazeny příkopem i palisádami. Výjimečně je doloženo také osídlení jeskyní (např. v Moravském krasu, kde se prokázal též kanibalismus, zřejmě z rituálního či náboženského důvodu.
Dosud málo početné jsou kostrové hřbitovy. Jedno velmi významné kostrové pohřebiště lidu s lineární keramikou se nachází ve Vedrovicích.
Zajímavé jsou hromadné nálezy, tzv. depoty, kamenných broušených nástrojů (kopytovité klíny, sekery) nebo jejich polotovarů určených pro další zpracování. Ke zpracování obilovin sloužila kamenná drtidla, pro obdělání půdy či pro výrobu zase kostěné a parohové předměty (hroty, šídla, lopatičky, palice, mlaty, motyky). Velmi oblíbenou ozdobou byl spondylový šperk, který se zhotovoval ze schránek mlže Spondylus gaedoropus.
Živé pomezí Krumlovsko – Jevišovicko
Rybníky
Ve zdejší trati Na Dílech byly objeveny tři druhotně narušené hroby kultury s lineární keramikou. V prvním bylo pohřbeno dítě s nádobkou a pozůstatky červeného barviva. Z druhého byla zachráněna necelá lebka dospělého člověka pokrytá rumělkou, nádoba a kopytovitý klín. V posledním ležel zesnulý na levém boku. I on měl lebku pokrytou červeným barvivem a též tady byl kopytovitý klín a nádoba.
Nádoby v hrobech plnily funkci obalů. Ukládaly se do nich potraviny, které měly sloužit nebožtíkovi na jeho posmrtné cestě. S ochrannými pohřebními rituály souvisí pokrývání červeným barvivem (přírodní hlinkou) holých částí těla (obličej, dlaně, chodidla).
Novější archeologický výzkum navíc v obci, v areálu zemědělského družstva, zjistil sídliště této kultury s půdorysy dlouhých domů.
Vedrovice
V letech 1961–1974 zde byla v trati Široká u lesa prozkoumána část osady kultury s lineární keramikou o rozloze 5000 m2. Výzkum zachytil půdorysy deseti kůlových staveb, pozůstatky osmnácti pecí a desítky sídlištních objektů rozličného charakteru. K zajímavým nálezům na tomto sídlišti patří také 12 kostrových lidských pohřbů. Devět z nich patřilo dětem od kojeneckého věku do sedmi let a byly zpravidla uloženy v sídlištních jámách lemujících podélné stěny kůlových staveb.
Světově známé kostrové pohřebiště ve stejnojmenné trati s 96 hroby bylo prozkoumáno v letech 1975–1982 zhruba ve vzdálenosti 100 metrů od osady. Zemřelí spočívali v oválných hrobových jamách ve skrčené poloze většinou na levém boku. Mnozí leželi na kamenných deskách a v celé řadě případů byli vybaveni milodary. V hrobech se objevuje keramika, broušená industrie, zejména kopytovité klíny, dále spondylový šperk nebo drobná štípaná industrie.
V některých mužských hrobech se našly i lichoběžníkové šipky, takže se dá předpokládat, že tam původně nechyběly ani luky a šípy. Ženské a dětské hroby obsahovaly mnohem skromnější výbavu. Ze zajímavostí tohoto pohřebiště lze uvést hrob těhotné ženy, hrob zemřelého s amputovanou rukou nebo s trepanací lebky.
Co je to trepanace? Jedná se doslova o vyvrtání kruhového otvoru do lebky pomocí primitivních chirurgických nástrojů v podobě dutého vrtáku. Zákrok byl pravděpodobně využíván k léčbě bolestí hlavy, zlomenin lebky a některých duševních chorob.
Třetí etapa archeologického výzkumu ve Vedrovicích se konala v trati Za dvorem a zaměřila se na odkryv opevněných objektů zjištěných leteckým průzkumem. Prvním z nich je příkopové ohrazení celé osady patřící kultuře s lineární keramikou, které bylo narušeno mladoneolitickým kruhovým příkopem kultury s moravskou malovanou keramikou se čtyřmi vstupy a s dvojitou vnitřní palisádou. Také při tomto výzkumu bylo v letech 1985–1997 odkryto pět kostrových pohřbů kultury s lineární keramikou.
Kostrový hrob s několika střepy zdobenými spirálou zmíněné kultury byl objeven v Běhařovicích. Z Hlubokých Mašůvek pochází hrob se skrčenou kostrou. Na lebce byl identifikován nezhojený chirurgický zákrok trepanace, kterou nebožtík nepřežil. U kostry ležela nádobka.
Lineární keramika má charakteristické kulovité a polokulovité tvary, užívány byly také láhve, šestiuché putny, misky aj. Typická výzdoba je charakterizována rytými přímými či spirá-lovitými liniemi, v mladší fázi čočkovitými důlky, tzv. notovými značkami, kromě toho se na ní vyskytují lidské a zvířecí motivy. Modelovány byly také figurky se zploštělým temenem a rukama v bok (např. nález z Boskovštejna). Krásným reprezentantem nádob s plastickými lidskými postavami je exemplář z Vedrovic, na jehož vnějším povrchu jsou čtyři lidské postavy držící se za ruce.
Střední neolit
V období středního neolitu (4900–4600 př. n. l.) vystřídala ve střední Evropě kulturu s lineární keramikou kultura s vypíchanou keramikou. Název je odvozen od nádob zdobených vpichy vícehrotým kostěným či dřevěným nástrojem. Na našem území tato kultura trvala 300–350 let.
Keramické nádoby mají hruškovité tvary, někdy se třemi hrotitými (občas i provrtanými) vydutými pupky či uchy. V závěrečné fázi přebírá lid kultury s vypíchanou keramikou tvary nastupující kultury s moravskou malovanou keramikou, která ho nakonec převrství.
Sídlištní podmínky se celkem nelišily od staršího neolitu, také typ velkodomu s pětiřadovou kůlovou konstrukcí přetrval. Změnil však svůj půdorys, a to z pravoúhlého na lichoběžníkový.
Živé pomezí Krumlovsko – Jevišovicko
V oblasti Živé pomezí Krumlovsko – Jevišovicko lze zaznamenat část půdorysu takového domu ze sídliště v Rybníkách nedaleko Moravského Krumlova. Byly budovány menší otevřené osady, většinou se však setkáváme s osídlením na starších lokalitách kultury s lineární keramikou. Pozdější kruhové příkopové areály (rondely) ukazují, že zákonitý vývoj sídlištní kultury se nevyhnul ani lidu s vypíchanou keramikou. Doklady sídlištních aktivit máme zaznamenány např. z katastru Hlubokých Mašůvek, Boskovštejna (trať Výhon), Grešlového Mýta (návrší nad Mírovcem), Rešic, Kadova, Kubšic, Moravského Krumlova (trať Hříbek), Trstěnic (trať Pečanky), Rybníků, Střelic a Vedrovic.
Naše znalosti o pohřebním ritu kultury s vypíchanou keramikou jsou skromnější. Lid s vypíchanou keramikou své zemřelé pohřbíval kostrově nebo žárově. Kostrové hroby jsou pokračováním starších hrobů lineárních a odpovídají jim stylem, obdobnou úpravou i výbavou. Skrčení koster se projevovalo většinou jen skrčením nohou.
V žárových hrobech se spálených kostí nalézalo málo, zřejmě nebyly příliš pečlivě sbírány. Popel z nebožtíka je buď roztroušen v hrobové jámě, jindy soustředěn na hromádce (případně v jamce) nebo uložen v popelnici (nádobě). K pohřbu jsou přiloženy milodary. Obecně se v hrobovém inventáři objevují nádoby, přesleny, hliněné korále, kamenná broušená industrie (sekerky), brousky, drtidla, zrnotěrky, výjimečně se vyskytnou parohové či kostěné zápony, náhrdelníky z ulit a stopy červeného barviva.
Časté jsou nálezy koster v objektech na sídlištích, přičemž někdy jde i o hromadné pohřby, mnohdy bez dalších nálezů. Obecným jevem je mělké pohřbení mrtvých, což vedlo k častému poškození nebo úplnému zničení hrobů zejména zemědělskou orbou.
Mladší neolit
Lid s moravskou malovanou keramikou žil na Moravě přibližně tisíc let (4700–3900/3700 př. n. l.), přetrval tedy až do následující epochy – eneolitu. Kultura s moravskou malovanou keramikou fungovala na rodových zákonitostech vybudovaných na mateřských principech, řízena byla muži – výrobci, byla společensky jednotná, ale se soukromým vlastnictvím.
Řadíme ji do rozsáhlého lengyelského kulturního komplexu. Vznikla v oblasti jihozápadního Slovenska, části Maďarska a Burgenlandu v Rakousku, odkud pronikala na jihozápadní a jižní Moravu údolím řek Jevišovky, Jihlavy, Svratky a Litavy. Nově příchozí převrstvili starší kulturu s vypíchanou keramikou a postupně osídlili Moravu (až do Slezska), pronikli také do Čech a do Německa. Nejhustší osídlení se však soustředilo na Znojemsku a Brněnsku. S rozšiřováním kultury souvisí vzrůst populace. Sídliště často navazují na starší neolitické osídlení a podléhají členění. Najdeme zde část obytnou, výrobní a společensko-kultovní. V obytné zóně se nalézají půdorysy domů menších rozměrů (předpokládá se rozpad mateřské velkorodiny na tzv. párovou rodinu), ve výrobní se vyskytují pece, obilná sila, hliníky aj., poslední část je reprezentována rondelem. V osadách se již nebudovaly velkodomy pětiřadé kůlové konstrukce, ale stavby menších rozměrů (cca 6 x 4 m) jak na povrchu terénu, tak s podlahou zapuštěnou do země.
Živé pomezí Krumlovsko – Jevišovicko
Výskyt zahloubených a zastřešených sil na obilí se stopami kůlové konstrukce dokládají např. objekty z Jezeřan-Maršovic. Odhadovaný počet obyvatel v jedné osadě čítá asi 200 lidí. Sídliště jsou doložena z mnoha míst – např. z Blížkovic, Ctidružic, Boskovštejna, Plenkovic, Běhařovic, Němčiček, Mikulovic, Tavíkovic, Moravského Krumlova (z Hříbku, Vrabčího hájku i z bývalé cihelny u nádraží), Trstěnic či Vedrovic.
Kruhové příkopové areály tzv. rondely sloužily jako prostor pro kultovní ceremonie. Dnes převládá názor, že měly funkci také astronomickou a kalendářní, čemuž by odpovídalo rozmístění čtyř vstupů do všech světových stran. Mohly proto sloužit k určování rovnodennosti, pohybů nebeských těles, ročního cyklu. Jejich význam byl však jistě také shromažďovací a kultovní.
Podobně je tomu v celé Evropě. Nárůst objevů rondelů nastal díky letecké archeologii. Rondely vznikly v oblasti středodunajské lengyelské civilizace, nejpravděpodobněji právě v jihomoravském a dolnorakouském prostoru. Prosté jednoduché rondely jižní Moravy mohou být dokonce nejstaršími rondely vůbec! Stavěny byly nejčastěji na nejvyšších polohách mateřského sídliště, na místech s dobrým výhledem do kraje. Jejich vnitřní plocha nebyla obydlena, našly se jen stopy po ohništích, pecích či neur-čitých nadzemních kůlových konstrukcí. První typický rondel v osadě lidu s moravskou malovanou keramikou byl prozkoumán v Těšeticích (okr. Znojmo) v sedmdesátých letech minulého století. Z oblasti Živé pomezí Krumlovsko – Jevišovicko následovaly další kupř. v Němčičkách, Vedrovicích, Běhařovicích a Hlubokých Mašůvkách.
Výroba keramiky se stala značně specializovanou činností, hrnčíři při ní používali otočnou desku k dotáčení keramických nádob a pece s teplotami do 800 ºC. Kromě běžných tvarů se objevují mísy na dutých nohách, poklice, poháry, vaničky, modely venuší, domečků, oltářů, zvířátek, kabelek. Kultura se vyznačovala výrazným barevným a ornamentálním zdobením nádob. Odtud tedy pochází název kultury – moravská malovaná keramika. Zpočátku byla používána červeno-žlutá kombinace barev, jež se vyskytuje také v kombinaci s rytou či plastickou výzdobou. V pozdějších fázích se začalo využívat kombinace červené a bílé, doplněné plastickou nebo vhloubenou výzdobou. Nakonec zůstala keramika černá leštěná, nebo červená leštěná, v obou případech bez maleb, pouze s plastickými doplňky.
Rozmach zvláštních keramických tvarů a figurální plastiky souvisí s bohatým duchovním životem lidu s moravskou malovanou keramikou. Odráží se v nich víra v existenci duše (tzv. animismus) a existenci nadpřirozených bytostí – mnohobožství (tzv. polyteismus). Důležitou úlohu sehrálo mateřské božstvo, které bylo ztotožněno se zemí, ornou půdou a úrodou. Zřejmě k magickým obřadům doprovázejícím toto ženské božstvo („velkou matku') byly určeny ženské idoly. I když se velkorodina rozpadla na rodinu párovou, byla dědičnost nadále určena po ženské linii.
Se ženskou figurální plastikou jsme se již setkali v mladším paleolitu i ve starším neolitu. Skutečně masově se ale vyskytuje až nyní. V nálezech se objevují sošky sedící „na trůně' nebo stojící. Naprostá většina figurek je zobrazena bez oděvu. Oproti paleolitickým venuším jsou sošky zdůrazněné ve střední části těla (pánevní oblasti), typické je potlačení obličeje, hrudníku i končetin. Venuše lze rozdělit do několika typů. Nejstarší je střelický typ, který má paže naznačeny pouze vodorovnými tupě zahrocenými pahýly, následuje maloměřický typ, venuše jsou štíhlejší, vyšší, mají dlouhý krk a propracovanější obličej. Jejich hlavním znakem jsou šikmo vzhůru orientované pahýly paží. Mašůvecký typ je reprezentován legendární Hlubokomašůveckou venuší z eneolitického období, starší variantou této venuše je např. soška pocházející z Boskovštejna. Poslední štepánovický typ v podobě maršovické varianty se vyznačuje tzv. soví maskou místo obličeje.
Dochází však k rozvoji i u dalších řemesel, jako je zpracování broušené industrie, textilnictví, stavitelství. Je podporován obchod, vyhledávání a export surovin a dálkové směnné kontakty: lastury (Jadran), obsidián (jihovýchodní Slovensko), sůl.
Velice zajímavým a zároveň plným protikladů byl u lidu s moravskou malovanou keramikou způsob pohřbívání. Neexistence pravidelných pohřebišť na našem území skýtá mnoho otázek nad způsobem nakládání s mrtvými. Zdá se, že tento lid používal takový pohřební ritus, který nezanechal archeologickou stopu.
V oblasti Živé pomezí Krumlovsko – Jevišovicko se nalezly lidské pozůstatky jen v několika ojedinělých hrobech (např. Střelice-Bukovina s pohřbem dítěte, Džbánice s pohřbem dospělého jedince či s hromadným pohřbem dvanácti osob). Převládají kostry uložené ve skrčené nebo aspoň v nakrčené poloze. K nerituálně, jen volně na sídlištích pohozeným mrtvým jedincům patří nález kostry dospělého člověka ležícího na břiše s roztaženými nohami ze Střelic-Bukoviny. V této lokalitě byly také pohřbeny samotné lidské lebky, stejně jako v Hlubokých Mašůvkách. Zvláštností je několik jámových žárových hrobů.
Němčičky
Na počátku 90. let minulého století bylo na katastru obce Němčičky zdokumentováno sídliště lidu s moravskou malovanou keramikou s rondelem. Příkop rondelu (hloubka 290 cm, šíře 450–500 cm) byl na čtyřech místech přerušen vstupy. Archeologové z něj získali keramiku, zvířecí kosti (jelen, prase), kousky mazanice a několik drobných uhlíků. Identifikovány byly dvě palisády.
Běhařovice
Letecký průzkum zde zjistil další sídliště tohoto lidu – opět s kruhovým příkopem. Rondel byl však s největší pravděpodobností nedokončen. Jedinečnost běhařovického objektu spočívá v zahloubení příkopu do skalnatého podloží. Za pozornost stojí, že se nachází pouze jeden a půl kilometru od sídliště s dvojitým rondelem v Křepicích a sedm km od rondelu na jihovýchodním svahu řeky Jevišovky na katastru obce Němčičky.
Džbánice
Na sídlišti lidu kultury s moravskou malovanou keramikou v trati Žleby byla nalezena hrobová jáma s mírně skrčenou kostrou s větší nádobou v klíně. Celý hrob byl archeology vyzvednut a uložen do sbírek Jihomoravského muzea ve Znojmě.
Kousek odtud došlo i k výjimečnému nálezu hromadného hrobu. Hrobová jáma byla asi metr hluboká o průměru cca 150 cm. Zde bylo natěsnáno 12 silně skrčených koster (zřejmě dospělých i dětí), u nichž bylo přiloženo 16 nádob, náhrdelník z lastur a korálků, kostěné hladidlo a dále ještě psí lebka.
Krumlovský les
Zajímavou situaci přinesl nález dvou obětovaných žen a dítěte v šachtě těžebního revíru v Krumlovském lese, kde již od roku 1994 probíhá výzkum pravěkého hornictví – těžby rohovce. První kostra ženy byla nalezena v šachtě v hloubce 6 m, pod ní o metr níže, v bočním výklenku vzniklým těžbou rohovce, spočívala druhá kostra ženy s pozůstatky novorozence na svém trupu.
Vedrovice, Hluboké Mašůvky a Běhařovice
Žárový pohřební ritus kultury s moravskou malovanou keramikou je zachycen sporadicky a jedná se o vzácné nálezy. Dva žárové jámové hroby byly objeveny ve Vedrovicích, a to v lokalitách Široká u lesa a Za dvorem, a rovněž v Hlubokých Mašůvkách, v trati Padělky. Jen kusé informace bohužel popisují žárový hrob se souborem keramiky z Běhařovic „pod kostelem', který byl porušen při stavbě silnice do sousední obce Přeskače.
Dolní Morava
Region Dolní Moravy je na nálezy z období prvních zemědělců velmi chudý, což je vzhledem k tomu, že se jedná o jednu z nejúrodnějších oblastí celé České republiky zajímavý paradox. Snad je to tím, že se zde nenacházely půdy na spraších, které byly prvními zemědělci kultury s lineární keramikou i jejich nástupci vyhledávány, a které jsou naopak velmi časté na území regionu Živé pomezí Krumlovsko – Jevišovicko. Archeologickými výzkumy byly několikrát odkryty jámy nebo se díky povrchovému sběru podařilo mezi keramickými střepy najít i typickou výzdobu, ale počet lokalit počítáme jen na pár desítek.
Nálezy neolitických kultur známe z katastrů vesnic, případně měst, Dubňany (v tratích Nivky, Kosteliska a Černé pole; všechny tratě nedaleko Kyjovky), Čejč (např. u železniční stanice), Dolní Bojanovice (v místech zaniklé středověké vesnice Vsisko na východním okraji lesa Kapansko), Lužice, Mikulčice (v trati Podbřežníky nedaleko železničního přejezdu), Moravská Nová Ves (na přírodní terase pod železniční tratí), Týnec, Mutěnice (lokality Zbrod a Na Pastvisku), Ratíškovice (třeba Padělky), Lanžhot (mezi Kosticemi a Lanžhotem v trati Podsedky) a Hodonín (v prostoru čerpací stanice).
V těchto nejstarších obdobích, zabírajících časově 99,5% lidské existence, došlo k postupnému vývoji několika forem člověka. Nejstarší zástupci rodu Homo jsou známi jen z Afriky, odkud také pocházejí prvé kamenné nástroje, datované na 2,5 milionu let. Evropa byla osídlena nejméně o milion let později, a to pouze ve své jižní části. Vývoj člověka a jeho kultury se odehrával v geologické současnosti – čtvrtohorách (tzv. kvartér), přičemž paleolit spadá do starších čtvrtohor. Pro celý kvartér je typické střídání studených a teplých dob. Ani naše geologická současnost – holocén – není patrně ničím jiným než další dobou meziledovou. Pevninský ledovec zasáhl na území nynější České republiky jen do severočeských výběžků a na severní Moravu a do Slezska. V jeho uloženinách se vyskytují pazourky představující ceněnou surovinu pro výrobu kamenných nástrojů. Na závětrných místech se ve studených obdobích ukládaly spraše, na nichž se během teplejších a vlhčích období vytvářely půdy. Poloha pozůstatků paleolitického osídlení v té které spraši či půdě napomáhá k jeho datování.
Nejstarší doložené industrie (tj. soubory lidských výrobků) v Evropě pocházejí ze španělské Andalusie a jsou staré asi 1,2 milionu let. Z našeho území se podobně starými nálezy pochlubit nemůžeme, byť za ně dříve byly vydávány tzv. pseudoartefakty, což jsou předměty vytvořené přírodními silami (vesměs nárazy ve vodním proudu či příboji). Nejpřekvapivější řada pseudoartefaktů pochází z oblasti Krumlovského lesa rozkládajícího se jihozápadně od Brna. Nejstarším velmi pravděpodobně skutečným výrobkem je ovšem křemenný polyedr (tedy mnohostěn) z cihelny na Červeném kopci v Brně, který je starší než 780 tisíc let. Tehdejší klima bylo mnohem teplejší než naše nynější meziledová doba. Stáda koní, praturů a jelenů se stávala kořistí skupin lidí, jimž nepříjemně konkurovali medvědi, vlci a poslední šavlozubí tygři. Na Stránské skále u Brna jsou některé zlomky kostí i štípáním opracované horniny – rohovce již opálené, což dokládá existenci ohnišť. V následující době ledové, asi před půl milionem let, postoupil severský ledovec až na severní Moravu a do Slezska. Z tohoto nejdelšího studeného období sice stopy osídlení chybí, nálezy však pocházejí z následujícího teplého období. Známe je jak z Brna, tak ze Znojma a je téměř jisté, že lidé navštěvovali už i okolí Krumlovského lesa s jeho zdroji rohovců. Většina nálezů pochází z říčních teras, takže se předpokládá, že lidé obývali hlavně okolí vodních toků. Právě tam bylo možno najít čerstvé mršiny, které tvořily podstatnou část staropaleolitického jídelníčku. Řeka poskytovala i valouny k výrobě nástrojů. Převažují v nich různé sekáče, vzácně se objeví složitější tvar, primitivní pěstní klín či hrubé drásadlo. Staropaleolitická obydlí z České republiky neznáme.
V následujícím středním paleolitu, což je období mezi 300 tisíci až 40 tisíci lety, se začíná objevovat typická chladnomilná fauna, jak ji potom známe z mladopaleolitických nalezišť (mamut, srstnatý nosorožec, sob apod.), která byla dočasně vystřídána teplomilnějšími starobylými druhy, např. nosorožci.
Ve středním paleolitu žili v Evropě pouze neandertálci, na Blízkém východě neandertálci i sapienti, čili lidé anatomicky moderního typu, a v Africe asi pouze sapienti.
Technický přínos středního paleolitu spočívá v rozvoji výroby štípaných nástrojů. Jako surovina sloužily vždy nejbližší zdroje, import ze vzdáleností desítek, ojediněle i stovek kilometrů, je vzácný a přinesené suroviny vesměs posloužily k výrobě nějakých náročnějších předmětů, kupř. pěstních klínků a hrotů. Kostěná a parohová industrie, na níž je vždy ohlazená jen funkční část, se příliš nevyvíjela. Objevuje se však mnoho zlomků kostí s řezy a jizvami po úderech, které sloužily mj. jako podložky.
Středopaleolitičtí lovci se často specializovali na určitý druh zvěře (soby, koně), a nevyhýbali se ani lovu velkých a nebezpečných zvířat, např. slonů a jeskynních medvědů. Lovecké zbraně se přitom od starého paleolitu příliš nezměnily – stále jsou používána jen dřevěná kopí bez kamenných hrotů. Z loveckého hlediska bylo zřejmě nejvýhodnější zakládat sídliště na okrajích plošin, odkud se otevíral široký rozhled do okolí. O případných sezónních pohybech neandertálských tlup za potravou ovšem víme velmi málo. Množství zanechaných pozůstatků a existence přístřešků již ale nasvědčují opakovaným návratům do sídelních oblastí.
Kosterní pozůstatky neandertálců se u nás vyskytly jen ve třech moravských jeskyních, z nichž Kůlna a Švédův stůl se nacházejí v Moravském krasu a Šipka je na kopci Kotouč u Štramberka na severní Moravě.
Lokality z našeho území nám žel neprozradily mnoho z duchovního světa středopaleolitických lidí. Dosud se zde nenašel žádný hrob. Zato v západní Evropě, na Krymu a na Blízkém východě byly objeveny pozůstatky 50 lidí pohřbených vesměs ve skrčené poloze.
Neandertálci měli také zálibu ve shromažďování přírodních kuriozit (zkameněliny, pyrit, okr, tuha) a své nejestetičtější nástroje – pěstní klíny – často zhotovovali ze zvláštních surovin, např. z čirých křišťálů.
Další období, mladý paleolit, je spojován s rozšířením anatomicky moderních lidí.
Mezi tzv. přechodné kultury mezi středním a mladým paleolitem patří u nás szeletien a bohunicien (názvy těchto i jiných kultur, o nichž bude ještě řeč, archeologové zvolili podle lokalit s typickými nálezy). Lidi, kteří obě kultury vytvářeli, bohužel neznáme – snad to byli ještě neandertálci. Szeletien se objevuje od severního Maďarska přes západní Slovensko a Moravu do jižního Polska a Bavorska; Morava tedy zaujímá ústřední polohu. Starobylé nástroje se nacházejí hlavně poblíž zdrojů rohovce u Krumlovského lesa, nejvyvinutější naopak na východních svazích Drahanské vrchoviny. V szeletienu mezi nástroji převažují drásadla a typické jsou listovité hroty, později už převládají škrabadla. V obou kulturách se lovili hlavně koně, stejně jako v prvé skutečně mladopaleolitické kultuře – aurignacienu.
Ta ovládla prostor od Španělska po Blízký východ a dobu jejího trvání lze vymezit od 44 do 32 tisíc let před dneškem. Vytvářel ji už Homo sapiens, člověk moudrý. Používají se vysoká škrabadla a kýlovitá rydla, jako lovecká zbraň sloužily kostěné hroty.
S projevy duchovního života souvisí i způsob pohřbívání doložený v Mladečských jeskyních na střední Moravě, kam se ukládaly lidské lebky a části koster, patrně v naději na obnovu života v „plodném lůnu země'. Pohřby celých těl do země v aurignacienu zatím zcela chybí.
Následovala civilizace gravettienu. Mimořádně vyspělá skupina této kultury se rozvinula na Moravě a podle velkého sídliště u Pavlova na Mikulovsku se nazývá pavlovien. Byť byli teh-dejší lidé převážně obyvateli chladných stepí, nebylo toto období tak studené, jak by odpovídalo vžité představě doby ledové – krajinu můžeme přirovnat k vyšším partiím Krkonoš. Dominovala stáda mamutů a sobů, běžně se vyskytovali polární zajíci a lední lišky, z ptáků kur rousný a sova sněžná. Vzácněji se objevil ovčí tur pižmový, žijící dnes v Grónsku. Vedle chladnomilného rosomáka bylo možno potkat též vlka, dhoula (východoasijská šelma podobná malému vlku), lišku obecnou, hyenu a lva. Jeskynní medvěd asi už jen dožíval. Ve stepi se pásli koně, zatímco jeleni, pratuři a zubři dávali přednost teplejšímu prostředí a do našich končin zavítali jen zřídka. Mamuti a samotářsky žijící srstnatí nosorožci hráli nepochybně značnou roli v rituálech. Skolení jednoho či více obřích tlustokožců vyžadovalo spolupráci mužů z několika tlup a odehrávalo se jistě jen jednou dvakrát v roce – ovšem po celý rok se lovci nepřestali svým úlovkem vychloubat. Právě v těchto společenských důvodech (nikoli kvůli zdroji potravy) musíme vidět příčinu rychlého rozvoje kultury „lovců mamutů'.
Nejpádnější bodnou zbraní byla kopí z napřímených klů, dlouhá až 2,5 metru. Kromě toho jistě existovaly dřevěné zbraně se zasazenými čepelkami otupeného boku. V pavlovienu se značně urychluje výroba předmětů z kostí, parohů a mamutoviny, které slouží jako zbraně, nástroje (hladidla, lopatky, kyje, šídla) a stavební materiál (ploché mamutí kosti s otvory).
V pavlovienu se dokonce tkaly látky, a to kupodivu pouze ty nejjemnější. Na velkých pavlovienských sídlištích došlo i k objevu keramiky, využívané ovšem jen k vytváření figurek zvířat a lidí. Kromě plastiky se rozvíjejí rovněž geomet-rické rytiny s velmi pokročilými vzory. Spojení obou žánrů v podobě figurálních rytin se vyskytuje velmi vzácně.
I když lovci mamutů zakládali velká dlouhodobá sídliště, lemovaná hromadami mamutích kostí, v základech chýší se s tímto konstrukčním materiálem nesetkáváme. V Milovicích na Mikulovsku byly mamutí kosti využity jen nahodile k obložení, příp. zatížení stěn z kůží. Ať byl důvod hromadění kostí jakýkoli, dokazovaly tyto skládky loveckou zdatnost tlupy. Rozhodně se přitom nejednalo o pouhý kuchyňský od-pad nebo zásobárnu surovin. Vyskytuje se tu příliš mnoho velkých a těžkých kostí, které se nijak nevyužívaly (spodní čelisti, lebky, pánve, lopatky), a vedle nich i řada mamutích stoliček a klů. Tyto záhadné nálezy připomínají spíše shromažďování kostí prestižní lovné zvěře z reprezentačních a náboženských důvodů. Víme, že lovci kosti pálili, nebo je věšeli na stromy, kupili na hromady, ukládali do bažin apod. z důvodu usmíření jakéhosi ochranného ducha – tzv. „pána zvěře'. Pravěkému lovci byla zvěř partnerem, nikoli pouhou kořistí. O využití velkých kostí v pohřebních obřadech svědčí třeba pohřby v Dolních Věstonicích, Pavlově či v Předmostí u Přerova. Důležitější než primární hroby s celými těly, ostatně zcela ojedinělé, byly druhotné pohřby, tj. vyzvednutí nebo vybrání pozůstatků zesnulých a jejich opětovné obřadné uložení do země či jinam. Teprve dodatečným uctěním ostatků totiž nebožtík vstoupil mezi předky a jeho duše odešla z tohoto světa. Je zajímavé, že v hrobech se nikdy neobjevují ženské sošky (tzv. venuše), na nichž je patrný pozoruhodný tvůrcův smysl pro zcela světské detaily, jako jsou účesy a podprsenky. Některé plastiky a geometrizované rytiny vznikly možná dokonce pod vlivem přírodních halucinogenních látek. Ostatně činnost šamana jakožto člověka pověřeného komunikací s duchy navození změněného stavu vědomí přímo vyžaduje.
Je pravděpodobné, že vedle civilizace lovců mamutů přežívaly lovecké skupiny s kulturou aurignacienu a snad i szeletienu. Jejich tradiční sídelní oblasti se ovšem nacházely ve vyšších polohách, dál od řek.
Asi před 17 tisíci lety se k nám ze západní Evropy přes Polsko dostává poslední velká mladopaleolitická civilizace, magdalénien. V Moravském krasu, na samé východní hranici rozšíření magdalénienu, se na sklonku vývoje této kultury vytvořilo nejdůležitější z jeho druhotných ohnisek. Osídleny tu byly hlavně jeskynní vchody v údolích s vodním tokem. Nejdůležitější lokalitou je jeskyně Pekárna, ve střední části krasu leží např. jeskyně Žitného s křišťálovými nástroji, Býčí skála s masovou výrobou čepelí z místního rohovce a v severní části pak jeskyně Kůlna a Balcarka. Podle rozborů čelistí ulovených sobů bylo ústřední sídliště v jeskyni Pekárně osídleno hlavně v zimě. V létě mohli jiní lovci v Moravském krasu lovit koně, jejichž pozůstatky dominují v otevřených polohách před jeskyněmi (Pekárna, Ochozská), a také v Čechách, kde sídliště pod širým nebem převládají.
Vedle pazourků ze severní Evropy, které převažují na trvalejších sídlištích, se využívají místní zdroje rohovců a křemenců. Vyrábějí se dlouhé čepele, na nichž jsou vytvářeny škrabadla a rydla, úzké čepelky se strmou retuší se zasazovaly do složených zbraní. Značně se rozvíjejí výrobky z kosti a hlavně z parohu. Dlouhé polotovary na výrobu kopí a harpun se zpětnými zuby byly získávány prořezáním paralelních rýh do parohu pomocí rydel. Běžná jsou různá šídla a u nás poprvé i jehly s ouškem. Paroh, kost, břidlice a vzácněji též mamutovina představovaly výchozí materiál pro uměleckou tvorbu, v níž převažují rytiny zvířat, geometrické značky a schematická zobrazení žen.
Během teplejšího výkyvu okolo 11 500 let před naším letopočtem ustoupil pevninský ledovec až hluboko do Skandinávie. S postupným oteplováním se rozšiřovaly lesy, hlavně borové, tu a tam s vyšším zastoupením listnáčů. Stáda sobů se pozvolna stěhovala k severu, z jihu se vraceli srnci, jeleni, pratuři a zubři. Poslední mamuti a srstnatí nosorožci vymizeli někdy během magdalénienu, jeskynní medvědi již o několik tisíc let dříve. Zvěř se již tolik nestěhovala a žila spíše individuálně nebo v menších stádech, čemuž se musely přizpůsobit též lovecké strategie. Místo velkých ústředních sídlišť se objevují sídliště menší, zato rozprostřená na podstatně větším území. Z kostěných předmětů se např. v jeskyni Kůlna našly parohové tyčinky a špičky hrotů. Pokud jde o pohřby, je jich v Evropě poskrovnu a u nás žádný.
Před necelými 12 tisíci lety odezněl poslední chladný výkyv a nastala geologická současnost – holocén. V jeho nejstarším klimatickém úseku, do 7 100 let př. n. l., převládaly dubové a bukové lesy, na volných plochách se značně rozmáhala líska. V následujícím období pokrývaly lesy většinu našeho území.
To už jsme ve střední době kamenné, nazývané mezolit. V největším mezolitickém sídlišti, u Smolína na jižní Moravě, zjišťujeme, že v nálezech zbytků ulovených zvířat značně převládal divoký kůň, v pískovcích v severních Čechách se naopak lovili zajíci, kožešinová zvířata, různí kopytníci, divočáci, bobři a medvědi. Opět na zcela jiné druhy zvířat byla zaměřena pozornost ve velehorách, v krasových oblastech západní Evropy, a hlavně u moře, jezer a velkých řek, kde převládal rybolov. Lze předpokládat žďáření – vypalování lesa za účelem šíření lísky, dalším zdrojem potravy mohly být žaludy a oříšky vodní rostliny kotvice. Pro celou mezolitickou oblast, tj. Evropu, Blízký východ a severní Afriku, je charakteristické, že používané kamenné a kostěné předměty jsou mnohem drobnější než dříve. Jejich různé zasazení, nastavení a vzájemná kombinace umožňovaly vytvářet složené nástroje, vyhovující způsobu obživy v různých přírodních prostředích a využívané dokonce i v zemědělství. Základní zbraní byl asi luk. V mezolitu se již objevují nástroje sekerovitých tvarů, ať už vyštípané či později vybroušené. Mezolitické lovce navíc doprovázeli psi, vyšlechtění z vlků. Kromě ekonomicky zdůvodnitelné tendence usazovat se na jednom místě lze pozorovat posilování činností, které vytvářejí vazbu k určitému prostoru. U nás jde např. o hlubinné dolování rohovce v Krumlovském lese.
Tím vším byly položeny předpoklady k zemědělství, které se do českých zemí šířilo od jihovýchodu. Nejdůležitější roli tu asi nesehráli konzervativní lovci, ale jejich družky – sběračky, jimž patrně imponovaly komfortní kůlové domy. Měřítkem společenského postavení a životního standardu již nebyla lovecká zdatnost mužů, ale spořádaná domácnost, textilní oděvy a skladovatelné zásoby obilí. „Zlatá doba' volně žijících lovců dospěla ke svému konci.
Živé pomezí Krumlovsko – Jevišovicko
Z hlediska osídlení Moravskokrumlovska a Jevišovicka v době kamenné jsou zdaleka nejpodstatnější bohaté zdroje hornin k výrobě štípané industrie (lidově řečeno pazourkových nástrojů, byť o skutečné pazourky zde nejde). Spíše jen místně využívané, i když masově zpracovávané, byly zdroje křemičitých zvětralin hadců v okolí Jevišovic, Bojanovic a Černína. Mnohem důle-žitější jsou jurské rohovce v okolí Krumlovskéholesa, které vznikly ještě v době, kdy se po zemském povrchu proháněli veleještěři. Balvany dosahují až třímetrových rozměrů, ovšem většinou jsou značně hrubozrnné a zvětralé. Ačkoliv tedy kvalita těchto surovin není právě výtečná, byly využívány a šířeny po celou dobu kamennou a těženy dokonce až do doby železné. To ukázaly výzkumy, prováděné od roku 1994 Moravským zemským muzeem. I když okolí Vedrovic a hradisko Leskoun na jižním konci Krumlovského lesa se archeologicky proslavily již v 19. století, cesta k objevu zdrojů surovin a jejich pravěkého dolování byla podstatně složitější. První nepochybnou zmínku o obou zmíněných surovinách objevíme v latinsky psané knize brněnského lékaře Johanna Hertoda z Todtenfeldu z roku 1669, jejíž titul v překladu zní Podzemní metla Moravy. Pravěkých těžebních areálů se dále přímo dotýká zmínka o výskytu rohovců v píscích mezi Maršovicemi a hájenkou Stavení z roku 1854, kterou ve svém soupisu moravských minerálů zanechal přírodovědec Friedrich August Kolenati. Správný úsudek, že využívání rohovců bylo příčinou hustého pravěkého osídlení okolí Krumlovského lesa, pronesl již počátkem 20. století vynikající geolog a archeolog Anton Rzehak. Z českých archeologů si místních rohovců všímali jen amatéři, zejména Jan Knies, z geologů je pro vědu objevili až v 50. letech 20. století Jaroslav Dvořák a Tomáš Kruťa. Jejich mineralogický popis předložil roku 1984 profesor Masarykovy univerzity Antonín Přichystal. Již od konce 50. let tu však organizoval sběry paleolitické industrie doc. Karel Valoch, který na okolí Krumlovského lesa obrátil pozornost svého amatérského spolupracovníka Václava Effenbergera. Pravěké těžní revíry objevil roku 1972 Martin Oliva, ale ty byly v provozu až mnohem později.
Ve starém paleolitu hrály poměrně důležitou roli ještě křemeny a křemence, které tvoří většinu surovin v nálezech z okolí Dolních Kounic a Pravlova, tedy těsně za severovýchodní hranicí Živého pomezí. Starému nebo střednímu paleolitu patří jeden z ojedinělých starobylých pěstních klínů z našeho území, nalezený na Kadovské hoře. Pěstní klíny jsou typické pro kulturu zvanou acheuléen, k níž asi patří i soubory tzv. krumlovienu z okolí Krumlovského lesa. V povrchových nálezech z Maršovic, Vedrovic a okolí Dolních Kounic se vyskytují hrubé pěstní klíny, drásadla a valounové sekáče. Potíž je v tom, že takto nazvané industrie se soustřeďují jen v nejbližším okolí Krumlovského lesa a jsou úzce vázány na místní rohovce. Některé soubory nálezů, jako zrovna ten nejrozsáhlejší z trati Na Kocourkách u Maršovic, nepochybně obsahují příměs počátečních stadií přípravy mladopaleolitických jader.
Chudší, ale stratifikované (tj. nalezené ve vrstvách půdy) skupiny starobylých artefaktů pocházejí z lokality označené jako Moravský Krumlov I (bývalá cihelna u nádraží) a z lokality IV v Krumlovském lese. Všechny asi spadají do starší fáze středního paleolitu, takže jejich výrobci byli patrně neandertálci.
V lokalitě Vedrovice Ia se našlo několik předmětů vyrobených zčásti z přineseného křídového rohovce, byť místní surovina převládá. Vedle běžných drásadel, vrubů a zoubků se tu objevuje i levalloiská technika – ta umožňovala po předchozí plošné úpravě jádra výrobu úštěpů předvidatelného tvaru a je velkým technologickým pokrokem zavedeným u nás v éře neandertálců. Industrii s mnoha omletými levalloiskými jádry a nedostatkem úštěpů a retušovaných nástrojů lze sbírat též u Jamolic na západ od Krumlovského lesa. Na jeho východním výběžku nad Maršovicemi byla před nedávnem zkoumána lokalita Moravský Krumlov IV. Leží zde mocná vrstva půd obsahujících diskovitá jádra, výrazná drásadla se zabíhavou retuší a ztenčeným hřbetem a starobylý hrot.
Nepochybné stopy středopaleolitické levalloiské techniky jeví dvě omletá jádra objevená mezi Jevišovicemi a Bojanovicemi. Tato lokalita je nejzápadnějším dokladem pobytu neandertálců na Moravě.
Nejnápadnějším rysem mladého paleolitu je od samého počátku značný nárůst počtu sídlišť, což se nikde neprojevuje výrazněji než právě u Krumlovského lesa. Na jeho východních svazích se nachází největší koncentrace sídel ze szeletienu, což je přechodná kultura vyznačující se mnoha drásadly, škrabadly a listovitými hroty. Zde se také podařilo prozkoumat jediná tři sídliště s neporušenými nálezovými vrstvami, protože jinak známe tuto kulturu na Moravě jen z povrchových nalezišť. Lokality ve vyšších partiích Krumlovského lesa (např. Moravský Krumlov II – Vysoká Hora III a IV) asi přímo souvisely s dobýváním a zpracováním jurských rohovců. Svědčí o tom jak jejich místní výskyt, tak nahromaděný výrobní odpad. Lokalita Moravský Krumlov IV leží na táhlém hřbetu přímo v areálu pozdějšího VI. těžebního revíru rohovce, a to o stovku metrů výše než tehdejší sídliště na východních svazích.
Nejnápadnějším rysem mladého paleolitu je od samého počátku značný nárůst počtu sídlišť, což se nikde neprojevuje výrazněji než právě u Krumlovského lesa. Na jeho východních svazích se nachází největší koncentrace sídel ze szeletienu, což je přechodná kultura vyznačující se mnoha drásadly, škrabadly a listovitými hroty. Zde se také podařilo prozkoumat jediná tři sídliště s neporušenými nálezovými vrstvami, protože jinak známe tuto kulturu na Moravě jen z povrchových nalezišť. Lokality ve vyšších partiích Krumlovského lesa (např. Moravský Krumlov II – Vysoká Hora III a IV) asi přímo souvisely s dobýváním a zpracováním jurských rohovců. Svědčí o tom jak jejich místní výskyt, tak nahromaděný výrobní odpad. Lokalita Moravský Krumlov IV leží na táhlém hřbetu přímo v areálu pozdějšího VI. těžebního revíru rohovce, a to o stovku metrů výše než tehdejší sídliště na východních svazích.
Nejlépe prozkoumána je ale lokalita Vedrovice V. Objevil ji už zmíněný Václav Effenberger, ale na neporušenou nálezovou vrstvu zde narazil až archeolog Vladimír Ondruš při výzkumu našeho největšího pohřebiště z mladší doby kamenné. Ústřední koncentraci prozkoumal v letech 1982–1983 a 1989 rovněž již uvedený Karel Valoch. Přes 17 000 nalezených artefaktů bylo vyrobeno téměř výlučně z rohovce z Krumlovskéholesa, který bylo možno sbírat v širokém okolí lokality, ale nikoli přímo na místě. Asi 60 kusů je z radiolaritu a 7 kusů pravděpodobně z pazourku. Odkrytá sídelní plocha byla poseta úštěpy a výrobním odpadem, který místy tvořil nápadné hromádky. Ty jsou samozřejmě svědectvím o místním štípání rohovců, ale v některých případech (např. u koncentrace téměř tisíce drobných odštěpků na ploše pouhých 20 x 20 cm) nelze vyloučit ani dodatečný zásah lidské ruky (třeba při dětské hře). Kosti se s výjimkou několika koňských zubů nedochovaly, ve vzorcích spáleného dřeva převažuje jedle dvojnásobně nad smrkem. Kromě kousků dalších hornin, hematitu a limonitu, se jako zvláštnost objevilo několik desítek zlomků tuhy, přinesené patrně z Českomoravské vrchoviny. Doneseným předmětem je pravděpodobně i symetrický valoun rohovce v podobě rohaté býčí hlavy s okrovými skvrnkami na horní části. Zajímavé je, že z některých valounů rohovce jakoby se štípači snažili uvolnit krystalky křišťálu.
Velmi starobylý ráz mají velké soubory ná-lezů z Jezeřan I, II a IV. Kilometrová rozloha těchto lokalit nasvědčuje opakovaným návratům pravěkých skupin na stará sídliště, nikoli ale na stejná místa. Klínky a klínové nože jsou dokonale opracovány a často vyrobeny z přinesených surovin (radiolarity, pazourky, spongolity, plazma), takže odpadá námitka, že jde o nedodělané hroty. Tomu také odpovídá nízký podíl běžných mladopaleolitických prvků, jako např. čepelí a škrabadel. Rydla přitom téměř chybí. Nálezy z lokalit Vedrovice V a Moravský Krumlov IV se pohybují mezi 45 a 39 tisíci lety před dneškem, obtížnější je ale datování velmi hrubé a nevýrazné industrie z Maršovic II. Několik szeletienských lokalit se objevilo západně od Moravského Krumlova (návrší Lerchov, Dobřínsko, Polánka) a poblíž Náměště nad Oslavou (Mohelno, Lhánice I, Dukovany). Stejně jako v okolí Bobravy se i na nich objevuje levalloiská technika a ojediněle i rohovce z Brna – Stránské skály, i když celkově vždy převládají rohovce od Krumlovského lesa. Zatímco szeletienská sídliště pokračují i k severu, na výšiny okolo Kounic a pak až do údolí Bobravy, ta aurignacienská se objevují jen v jižní části regionu u Vedrovic a u řeky Jihlavy u Kupařovic. Na rozdíl od szeletienu se v místním aurignacienu zpracovávaly pouze lokální rohovce. To je velmi zvláštní, protože v oblastech chudších na kamennou surovinu se objevuje velké množství importů, a to až ze stakilometrových vzdáleností. Neméně podivné je, že masová výroba čepelí nenacházela naprosto žádné odbytiště, opět na rozdíl od szeletienu, jehož místní výrobky i suroviny se šíří až na střední Moravu. Sídliště aurignacienu u Krumlovského lesa leží v menší nadmořské výšce než lokality szeletienu. Dvě velmi výrazné sídliště jsou archeology již po léta sledována na katastru Vedrovic. Ústřední lokalita Vedrovice I se rozkládá na náhorní plošině s dobrým výhledem k jihu a poskytuje nepřeberné množství jader, úštěpů a velkých pravidelných čepelí, většinou ovšem ve zlomcích. Mezi typy výrazně převládají kýlovitá škrabadla a prakticky chybí rydla. Na úpatí návrší nad starou cihelnou leží stanice Vedrovice II s poněkud hrubší industrií, v níž rydla naopak dominují. Nejpodrobnější s poznatky přinesl výzkum menší stanice Vedrovice Ia. Množství nalezeného dílenského odpadu umožnilo detailní rekonstrukci výroby čepelí. Z pozůstatků lovné fauny se zachovaly jen koňské zuby. Kvalitní rohovce z Vedrovic I dovolují uvažovat o nějaké formě těžby, kterou bychom rádi objevili. Byla by totiž nejstarší v Evropě. Hloubková těžba silicitů (tj. pazourků, rohovců apod.) je v paleolitu zatím doložena pouze v Egyptě, a též tam zůstávala téměř celá produkce v bezprostředním okolí míst, kde byla vytěžena.
V následující době lovců mamutů (gravettien či pavlovien) zájem o region Moravskokrumlovska a Jevišovicka i jeho surovinové zdroje mizí. V Dolních Věstonicích se krumlovské rohovce vyskytují jen vzácně a jsou z nich vyrobeny převážně starobylé nástroje včetně listovitých hrotů, které v době lovců mamutů byly už jen připomínkou minulosti. Z toho lze usuzovat, že nejen aurignacien, ale i szeletien mohl na jižní Moravě přežívat ještě v době vyspělé kultury gravettienských lovců. Jestli zde kulturu szeletienu vytvářeli ještě neandertálci, nebo již lidé jako my, se při nedostatku dokladů dnes neopovažujeme ani odhadovat. V některých končinách Evropy sice neandertálci přežívali snad až do 30 tisíc let před dneškem (Krym a jižní část Pyrenejského poloostrova), ve střední Evropě by to však bylo nemalým překvapením.
Poměry se zjednodušily v poslední velké paleolitické kultuře, magdalénienu, o níž se hovoří jako o civilizaci lovců sobů a koní. Využití krumlovského rohovce bylo tehdy vpravdě mizivé, byť občas sem mohla nějaká skupinka lovců zabrousit. Přímo v Krumlovském lese lze velmi vzácně najít drobné nástroje a čepelková jádra z jemného severského pazourku, které patrně spadají do samotného závěru starší doby kamenné, tj. pozdního paleolitu. Nejvíce těchto nenápadných výrobků se našlo v trati Na Krumlovské, na zelinářském poli ve zcela nevýrazné poloze v údolí severně od Vedrovic. Západně od Krumlovského lesa u Jamolic se na pravém břehu Jihlavy podařilo nasbírat řadu čepelkových jader, které jsou zčásti z pazourku a mohly by patřit do střední až pozdní fáze mladého paleolitu. Typy nástrojů, které by toto zařazení upřesnily, však chybí.
Pozdní paleolit plynule přechází do mezolitu, který je poslední kulturou lovců a sběraček v Evropě. Přesto že ani na jižní Moravě mezolitici nesídlili jen na písčinách u řek, ale dostávali se až na Českomoravskou vrchovinu, nezanechali na Moravskokrumlovsku a Jevišovicku stopy po žádných tábořištích. Jedny z největších sídlišť v celé Střední Evropě se však nacházejí jen pár kilometrů východněji nad řekou Jihlavou u Smolína a u Přibic. Smolínské sídliště můžeme vidět ze silnice z Pohořelic do Brna, pohlédneme-li před zdoláváním smolínského kopce do lesíka vlevo. Výzkum Karla Valocha z Moravského zemského muzea tam odkryl půdorysy lehce zahloubených chýší, pozůstatky posledních divokých koní domácí rasy, brousky na šípy, zátěže sítí a velmi početnou štípanou industrii. Převládají v ní rohovce z blízkého Krumlovského lesa a další horniny – spongolity z řeky Svratky, vzdálené kontakty však dokládají slezské pazourky, silicity ze středního Polska, maďarské radiolarity a ojedinělé úštěpky obsidiánu z východního Slovenska. Snad až od Baltského moře pocházejí zlomky jantaru. Pokud mělo předávání těchto vzorků nějaký ekonomický význam, tak jedině ten, že přispívalo k setkávání různých skupin lidí, a tím i k vytváření sociálních kontaktů.
S něčím podobným bezpochyby souvisí i hlubinná těžba rohovce v Krumlovském lese, objevená ve východní části I. revíru v letech 2006–2007. Velmi tvrdou těženou sloj s četnými valouny rohovců překrývá půldruhého met-ru mocná poloha písků a hlín naházená sem v době bronzové. Ploché dno těžní jámy leželo pouze metr pod hladinou zmíněné sloje a ve směru archeologické sondy vedoucí od severu k jihu bylo pouze dva metry široké. Ústí jámy se z obou stran symetricky zužovalo a právě zde, v hloubce 2,2 m, se nacházelo drobné datované ohniště s doruda propáleným pískem. V jiné sondě se pod dvoumetrovým nánosem přeházených písků opět objevila zpevněná sloj s četnými rohovci. Do hloubky dalších dvou metrů do něj byly zapuštěny nepravidelné šachty a průkopy s vodorovnými podkopávkami. Datace získané z nálezů svědčí přinejmenším o předávání znalostí mezi populacemi pozdního mezolitu a staršího neolitu (tedy mladší doby kamenné) a nasvědčuje mírumilovnému spolužití, alespoň po tu dobu, dokud se poslední lovci a jejich družky neasimilovali s rolníky. Hloubení šachet bez kovových nástrojů ve velmi tvrdé zemi trvalo jistě velmi dlouho a vyžadovalo delší pobyt na jednom místě. To prozrazuje sklon lidí z období mezolitu k usedlosti, potřebné k přijetí zemědělského způsobu obživy. Kdyby byli svými následovníky převážně vybiti, nezanechali by v neolitické populaci tak výrazný genofond. Na pohřebišti rolnického lidu s lineární keramikou ve Vedrovicích u Krumlovského lesa prokázala analýza, že zhruba 80% lidí je místního původu. Mezolitické doly v Krumlovském lese, zatím jediné na světě, tak pomáhají osvětlit proces přechodu od kořistnického (lov a sběr) k produktivnímu (zemědělství) hospodaření.
Dolní Morava
Region při dolním toku řeky Moravy spadá z větší části do Dolnomoravského úvalu, jen několik obcí v jeho severozápadní části se nachází na okraji Kyjovské pahorkatiny. Z hlediska paleolitického osídlení jde o oblast velmi chudou a nepříliš prozkoumanou. Východní hranici tohoto území představuje řeka Morava, na jejímž středním toku (na Kroměřížsku a Uherskohradišťsku) vzniklo silné mladopaleolitické osídlení. V pahorkatině dál od řeky se rozkládala bohatá sídliště aurignacienu, na terasách nad řekou potom dosti četná sídliště gravettienu. Zejména pro tuto vyspělou kulturu byla Morava součástí důležité trasy směřující potom podél Bečvy se světoznámým Předmostím do Moravské brány a posléze do jihopolských rovin, odkud byl přinášen ceněný pazourek. Je možné, že podél dolního toku Moravy již nemigrovalo tolik zvěře, její okolí mohlo být bažinaté a zdroje surovin v jejich štěrcích, ostatně nepříliš vydatné, skryty pod náplavou. Také v okolí řeky se nenacházejí terénní stupně tak výhodné k založení tábořiště jako severněji u současných Napajedel.
Kyjovská pahorkatina neposkytuje žádné výraznější zdroje surovin, jen řídce se tam v třetihorních píscích nacházejí menší kusy jurských rohovců. Tato skutečnost paleolitické osídlení jistě neusnadňovala, ale nebyla mu na překážku – vždyť i většina aurignacienských a gravettienských sídlišť v okolí středního toku Moravy byla zásobována dovozy ze značných vzdáleností. Utváření terénu je poměrně příhodné, takže intenzivnější výzkum by jistě přinesl objev nějakých menších mladopaleolitických stanic.
Nejstarší stopou činnosti člověka by mohl být chalcedonový klínek a radiolaritový listovitý hrot ze sbírky železničáře Lopreisse z Kyjova. Ten ale bohužel zanechal nálezy nepopsány a ty se navíc posléze ztratily. Měly by snad pocházet ze širšího okolí Mutěnic.
Jedinou paleolitickou lokalitou v bezprostředním sousedství regionu tak zůstává sídliště mezi Hovorany a Karlínem. Dosti početná industrie má poměrně drobné tvary a je vesměs vyrobena z pazourku. Spadá nejspíše do pozdního gravettienu nebo pozdního paleolitu.
Písčiny v okolí řeky Moravy mohly přitahovat i lovce a sběrače období mezolitu. Drobná industrie z této doby však zpravidla uniká pozornosti jak amatérských sběratelů, tak profesionálních archeologů, pokud tedy nejde o specialisty právě na dobu kamennou. Kromě Přibic a Smolína byly mezolitické předměty na jižní Moravě identifikovány jen při dlouholetých výzkumech vesměs staroslovanských sídlišť a pohřebišť (Mikulčice, Břeclav-Pohansko, Dolní Věstonice – Na pískách, Milovice – Na pískách). Zpracován je pouze soubor nálezů z první zmíněné lokality. Artefakty byly nasbírány na několika dunách ve vnitřním prostoru a v okolí staroslovanského hradiska. Převažují rohovce z Krumlovského lesa, zejména jejich jemnější druhy, menší část nástrojů je vyrobena z radiolaritů, křídových spongolitů a rohovců z Moravského krasu. Mezi nástroji převládají škrabadla. Z drobné industrie jsou nejpočetnější trapézy (výrobky ve tvaru lichoběžníku) řadící soubor do mladší fáze mezolitu.
Lze alespoň doufat, že v budoucnu se počet mezolitických sídlišť u dolního toku Moravy rozšíří.